Přijde mi, že život hrozně pospíchá. Proč o tom nikdo nemluvil dřív? Jeden se ani neprobudil a už znovu usíná. Jeden si sotva vyzvednul maturitní vysvědčení a už sfoukává svíčku na narozeninovém dortu, který chutná jako krize mladšího věku.
„Pamatuješ, jak jsme...” střídá „Koukněte na svoji vzpomínku před 8 lety,” a já mám problém rozvzpomínat se. Zážitky jsou schovaný v mlze náporu informací, který do sebe každý den láduju, a jsem přesvědčená, že TikTok na mně udělal větší paseku než večírky v letech 2016-2018. „Víš, to stáří...,” připomíná mi babička u nedělního oběda. „To my s dědkem, my už jsme dávno...,” povídá a do pusy si strká kousek řízku.
Pospíchá život nebo já a on se mnou jen drží tempo? Bojím se, že ho nestihnu? Potřebuju zrychlit?
Postavit strom. Udělat dům. Zasadit dítě. Nabídka “vyber si život” zní výhodně. Cena za ztrátu lehkosti se naopak zdá být vysoká. „Aby ti něco neuteklo,” říkávali mi, když jsem byla netrpělivá, ale teď jsou netrpěliví oni. Čekají, až konečně zaplatím účet za všechny ty věci, co jsem si zapomněla objednat.
Listuju svým hipokampusem jako katalogem, co nám chodil do schránek před Vánoci. Jsou v něm moje první písmenkový polobotky na tkaničky, které jsem neuměla zavázat na jednu smyčku. Malůvky hnědou pastelkou v dětských knížkách. Proč jsem se snažila dospět co nejrychleji. První cígo ve sprostých dvanácti. První ráno po party, kdy jsem šla spát až po svítání. Že každá lehkost jednou něco váží. Když projíždím na podzim lesem a stromy za oknem mizí v devadesáti kilometrech za hodinu. Jak hřeješ, když mě objímáš. A ptám se amygdaly, proč právě těmhle vzpomínkám dala takovou váhu, že se mnou zůstaly další dny. Zatímco celé roky se někam vypařily.
Čím dýl listuju, tím víc rozumím tomu, proč nepospíchám. Čas mi dochází. Stejně tak tobě. Ale vím, že nejsem pozdě. Jak taky můžu být pozdě ve svém vlastním životě?